Beneček

Byl jsem malý, černý, rasy neznámé, ale první psík, který se dostal do rukou mé paničky. Měl jsem velké štěstí, protože kdyby si mě nevzali, tak nevím, jak by to se mnou dopadlo. Ve dvou letech jsem konečně našel hezký domov. Rozmazlovali mě, jak mohli, protože rané dětství jsem neměl zrovna nejzářivější. Brzy jsem si ale našel vzor a to byl tatínek mé paničky. Poslouchal jsem většinou všechny ze své rodiny, ale on pro mě znamenal vrchol mé lidské smečky. Naše vyvalování na zemi před televizí jsou nejhezčí chvíle, které jsem zažil. Se svou lidskou smečkou jsem zažil mnoho krásných let, pokud to šlo, jezdil jsem s nimi všude. Jinak jsem byl přítulný, ale s věkem jsem měl rád svůj klid, proto jsem taky vyhledával tichá a klidná místa, vždycky však blízko někoho, kdo mě podrbal a pohladil. Nikdy jsem si neoblíbil velké psy a taky to tak dopadlo, popral jsem se. Trochu jsme se porafali a já skončil s velkou jizvou na hřbetě. Jak léta ubývala, naše smečka se rozrostla o Bonynku. Teda ze začátku mi dávala slušně zabrat, ale jakmile povyrostla, naučil jsem ji správně hlídat a na chalupě v Jedlí jsme byli nerozlučná dvojka. Stárnul jsem ale dál a bohužel se mi čím dál častěji objevovali nádorky, nejspíše tukového typu, a taky moje srst se změnila, přibral jsem. Apetit jsem ale neztratil do posledního dne. Můj život byl zakončen nešťastnou náhodou, pod koly osobního auta, kdy jsem zrovna ťapkal na procházce a bohužel neposlechl. Pro páničky to byla dost tvrdá rána, ale já se dostal do psího nebe, kde se mám dobře a pořád vzpomínám na vyhřátou peřinu, pod kterou jsem se mohl kdykoli schovat.